Sentimentální vzpomínání na mládí aneb proč si psát deník

Už odmala hrozně ráda píšu. Zatímco všichni moji spolužáci měli a stále mají ze slohovek osypky, já z nich mívám radost  (i když se samozřejmě tvářím, že ne). Nikdy jsem nesnila o práci novinářky nebo spisovatelky, ale vždycky mě hrozně bavilo psát, co zrovna dělám.
Pamatuji si, jak jsme si s holkama na základce kupovaly  doplňovací deníčky s růžovými deskami, zámečkem (aby se někdo náhodou nedozvěděl, že se mi líbí Tomáš víc než Pavel) a nechutně pastelovými stránkami. Vždycky jsem si tenhle deníček na mámě vyprosila v pátek v supermarketu, přes víkend vyplnila všechny kolonky o klucích, domácích mazlíčcích a oblíbených barvách a v pondělí ho hodila na dno šuplíku. Občas si je doma prohlížím. Zápisky jsou samozřejmě děsný, ale když se mi vybaví všechny vzpomínky, jsem schopná se nad těmi růžovými samolepkami s kočičkami klidně i rozbrečet.
Pak jsem si jednou k narozeninám přála opravdový deník. Byl na něm medvídek a samozřejmě nechyběl zámeček (přestala jsem ho zamykat asi po měsíci, kdy mi došlo, že máma opravdu nebude v noci prohrabávat noční stolek, aby zjistila, jak moc mě trápí ta trojka z násobilky). Tenkrát jsem do něj psala asi rok a dokonce jsem se k němu opakovaně vracela i později. Nakonec ale zůstal nedopsaný.
A pak přišlo takové temné období. Teda alespoň pokud jde o psaní. Občas jsem něco psala do různých bloků, pak jsem psala blog o psech a nakonec jsem se vrátila ke klasickému deníku. Píšu ho v kuse už tři roky. Ne každý den, ale prostě jenom když mám náladu. Je to taková směska pubertálních nálad, skuhrání nad světem a výčtu denních aktivit. Všechny deníky mám vystavené na poličce a často se k nim vracím... a pak vzpomínám. Na to, jak jsem byla v Las Vegas (kdybych si to občas nepřečetla, myslela bych si, že to byl jen sen), jak jsem se strašně zamilovala do X, jak jsem se ve Vídni cpala řízkem, v Barceloně paellou a jak jsem byla ve stresu z testů z fyziky....prostě takový výčet obyčejných situací, které by každému čtenáři musely připadat hrozně nepodstatné, ale mě dělají tím, kým jsem. Díky deníku vím, co jsem dělala před rokem ten samý den a taky to, že když jsem přežila ten minulý průšvih, pravděpodobně přežiji i tenhle. Vždycky si říkám, že jestli to vydržím dlouho, budu si moci v důchodu procházet všechny vzpomínky, žádný Alzheimer mě nezaskočí a navíc ušetřím za Chvilku pro tebe a sudoku. Budu s tím otravovat vnoučata a uklidňovat je, že ještě přijde několik dalších Petrů, Pavlů a Kateřin a, že to, že se Markovi líbí Veronika , není zas tak velký problém, aby se to nedalo přežít.
Život s deníkem je vlastně hrozně vtipný. Ve dvanácti se člověk směje, jak naivní byl v devíti a v šestnácti, jak ve dvanácti. Za několik let se budu smát tomu, jak naivní jsem byla dneska. Ale ve finále je to vlastně všechno hrozně krásný, protože upřímnější a zajímavější knihu, než svůj vlastní deník, stejně nikdy číst nebudete.
Někdy to zkuste. Nepotřebujete k tomu luxusní notýsek se zámečkem ani sadu gelovek se třpytkami. Mám zápisky i na účtenkách z kaváren nebo v poznámkách v mobilu. Paradoxně jsou obvykle mnohem upřímnější než ty, co píšu večer v posteli.