Autor čtenáři paralelně vypráví dva příběhy. Hrdinkou prvního z nich je Marie - Laure, která žije se svým otcem v Paříži a je od šesti let slepá. Hrdinou druhého příběhu je malý německý sirotek Werner. Ač má čtenář pocit, že příběh slepé Pařížanky nemůže mít s příběhem německého kluka nic společného, autor je v posledních kapitolách přímo fantasticky spojí.
Anthonymu Doerrovi se podařilo vytvořit úžasný příběh, na jaký čtenář, v aktuálně vydávaných knihách, narazí jen málokdy. Postavy a jejich příběhy jsou tak neskutečně dobře a pečlivě napsané, že místy nemůžete uvěřit, že nejsou skuteční. Ač má kniha přes pět set stran, přečetla jsem ji asi za tři dny, protože se od ní prostě nedá odtrhnout. Garantuji vám, že jakmile se začtete do prvních pár kapitol, nebudete žít ničím jiným, dokud nebudete na poslední stránce. A pak se pravděpodobně tak jako já skoro rozpláčete a další tři dny budete přemýšlet nad tím, kde se v lidech vzalo tolik síly, že dokázali přežít utrpení ve válkách.
" Šestkrát do týdne ji ráno budil před svítáním a ona zvedla ruce do vzduchu, aby ji mohl obléknout. Punčochy, šaty, svetřík. Když byl čas, snažil se, aby si sama zavázala tkaničky. Pak si spolu v kuchyni vypili šálek kávy - horké, silné a s takovým množstvím cukru, kolik jen chtěla."
P.S. Ač jsou Marie - Laure a Werner úžasné postavy, pro mě byl nejuvěřitelnějším a nejzajímavějším charakterem Wernerův spolužák a pozdější kolega Volkheimer. Bylo by těžké vysvětlit proč, ale věřím, že to pochopíte, jakmile si knihu přečtete sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za milé komentáře a připomínky :)