Kolonie (2015)

Během Febiofestu měl premiéru i nejnovější snímek německého oscarového režiséra Floriana Gallenbergera Kolonie. Režisér čerpal ze skutečných událostí, které se odehrávaly v 70. letech v Chile. V této době byli odpůrci režimu generála Pinocheta odváženi do Kolonie Dignidad, kde byli následně drasticky mučeni. V sektě, kterou vedl bývalý nacistický lékař Paul Schäfer, docházelo mimo jiné i k týrání a zneužívání dětí. Děsivé není jen to, že o mučení politických vězňů vědělo i německé velvyslanectví, ale i fakt, že Schäfer byl odsouzen až v roce 2006.

Kolonie vypráví na pozadí skutečných událostí smyšlený příběh letušky Leny, jejíž přítel Daniel v Chile podporuje levicového prezidenta Allendeho. Když dojde k násilnému převratu, je Daniel odvezen do Kolonie Dignidad a  mučen. Ač situace vypadá zcela beznadějně, Lena se rozhodne získat Daniela zpět za každou cenu, a tak do Schäferovy sekty vstupuje dobrovolně.

Kolonie není klasickým historickým snímkem. Pokud očekáváte přesné  realistické drama na pomezí dokumentu, na film raději nechoďte. Pokud ale máte rádi napínavé thrillery, Kolonie vás bude bavit. Skoro dvouhodinový film je totiž každou minutu napínavější a napínavější a diváka skoro nenechá vydechnout. Ač se nejedná o skutečný příběh a spousta scén není stoprocentně uvěřitelných (občas je ve filmu zkrátka moc náhod najednou), fungování sekty ukazuje velmi detailně, aniž by ale sklouzával k nadměrné brutalitě, jak je tomu u řady podobných snímků zvykem. Hlavní hrdinové v podání Emmy Watson a Daniela Brühla jsou velmi sympatičtí a zamilovaný pár, ochotný překonat všechny překážky, hrají uvěřitelně, což nutí diváka držet jim palce až do posledního záběru.

Jsou světla, která nevidíme (Anthony Doerr)

Kniha Jsou světla, která nevidíme amerického spisovatele Anthonyho Doerra u nás vyšla už někdy na podzim. I přesto, že jsem ji četla zhruba v půlce října, mi nedá se o ní nezmínit. Je totiž opravdu fantastická a patří mezi málo knih, u kterých lituji, že jsem je četla, protože už si je nikdy nebudu moci přečíst znovu poprvé. Když jsem o knize slyšela poprvé, příběh mě příliš nezaujal, ale říkala jsem si, že bych knížce, která v roce 2015 získal Pulitzerovu cenu, měla dát šanci.

Autor čtenáři paralelně vypráví dva příběhy. Hrdinkou prvního z nich je Marie - Laure, která žije se svým otcem v Paříži a je od šesti let slepá. Hrdinou druhého příběhu je malý německý sirotek Werner. Ač má čtenář pocit, že příběh slepé Pařížanky nemůže mít s příběhem německého kluka nic společného, autor je v posledních kapitolách přímo fantasticky spojí.

Anthonymu Doerrovi se podařilo vytvořit úžasný příběh, na jaký čtenář, v aktuálně vydávaných knihách, narazí jen málokdy. Postavy a jejich příběhy jsou tak neskutečně dobře a pečlivě napsané, že místy nemůžete uvěřit, že nejsou skuteční.  Ač má kniha přes pět set stran, přečetla jsem ji asi za tři dny, protože se od ní prostě nedá odtrhnout. Garantuji vám, že jakmile se začtete do prvních pár kapitol, nebudete žít ničím jiným, dokud nebudete na poslední stránce. A pak se pravděpodobně tak jako já skoro rozpláčete a další tři dny budete přemýšlet nad tím, kde se v lidech vzalo tolik síly, že dokázali přežít utrpení ve válkách.

" Šestkrát do týdne ji ráno budil před svítáním a ona zvedla ruce do vzduchu, aby ji mohl obléknout. Punčochy, šaty, svetřík. Když byl čas, snažil se, aby si sama zavázala tkaničky. Pak si spolu v kuchyni vypili šálek kávy - horké, silné a s takovým množstvím cukru, kolik jen chtěla."

P.S. Ač jsou Marie - Laure a Werner úžasné postavy, pro mě byl nejuvěřitelnějším a nejzajímavějším charakterem Wernerův spolužák a pozdější kolega Volkheimer. Bylo by těžké vysvětlit proč, ale věřím, že to pochopíte, jakmile si knihu přečtete sami.

Sentimentální vzpomínání na mládí aneb proč si psát deník

Už odmala hrozně ráda píšu. Zatímco všichni moji spolužáci měli a stále mají ze slohovek osypky, já z nich mívám radost  (i když se samozřejmě tvářím, že ne). Nikdy jsem nesnila o práci novinářky nebo spisovatelky, ale vždycky mě hrozně bavilo psát, co zrovna dělám.
Pamatuji si, jak jsme si s holkama na základce kupovaly  doplňovací deníčky s růžovými deskami, zámečkem (aby se někdo náhodou nedozvěděl, že se mi líbí Tomáš víc než Pavel) a nechutně pastelovými stránkami. Vždycky jsem si tenhle deníček na mámě vyprosila v pátek v supermarketu, přes víkend vyplnila všechny kolonky o klucích, domácích mazlíčcích a oblíbených barvách a v pondělí ho hodila na dno šuplíku. Občas si je doma prohlížím. Zápisky jsou samozřejmě děsný, ale když se mi vybaví všechny vzpomínky, jsem schopná se nad těmi růžovými samolepkami s kočičkami klidně i rozbrečet.
Pak jsem si jednou k narozeninám přála opravdový deník. Byl na něm medvídek a samozřejmě nechyběl zámeček (přestala jsem ho zamykat asi po měsíci, kdy mi došlo, že máma opravdu nebude v noci prohrabávat noční stolek, aby zjistila, jak moc mě trápí ta trojka z násobilky). Tenkrát jsem do něj psala asi rok a dokonce jsem se k němu opakovaně vracela i později. Nakonec ale zůstal nedopsaný.
A pak přišlo takové temné období. Teda alespoň pokud jde o psaní. Občas jsem něco psala do různých bloků, pak jsem psala blog o psech a nakonec jsem se vrátila ke klasickému deníku. Píšu ho v kuse už tři roky. Ne každý den, ale prostě jenom když mám náladu. Je to taková směska pubertálních nálad, skuhrání nad světem a výčtu denních aktivit. Všechny deníky mám vystavené na poličce a často se k nim vracím... a pak vzpomínám. Na to, jak jsem byla v Las Vegas (kdybych si to občas nepřečetla, myslela bych si, že to byl jen sen), jak jsem se strašně zamilovala do X, jak jsem se ve Vídni cpala řízkem, v Barceloně paellou a jak jsem byla ve stresu z testů z fyziky....prostě takový výčet obyčejných situací, které by každému čtenáři musely připadat hrozně nepodstatné, ale mě dělají tím, kým jsem. Díky deníku vím, co jsem dělala před rokem ten samý den a taky to, že když jsem přežila ten minulý průšvih, pravděpodobně přežiji i tenhle. Vždycky si říkám, že jestli to vydržím dlouho, budu si moci v důchodu procházet všechny vzpomínky, žádný Alzheimer mě nezaskočí a navíc ušetřím za Chvilku pro tebe a sudoku. Budu s tím otravovat vnoučata a uklidňovat je, že ještě přijde několik dalších Petrů, Pavlů a Kateřin a, že to, že se Markovi líbí Veronika , není zas tak velký problém, aby se to nedalo přežít.
Život s deníkem je vlastně hrozně vtipný. Ve dvanácti se člověk směje, jak naivní byl v devíti a v šestnácti, jak ve dvanácti. Za několik let se budu smát tomu, jak naivní jsem byla dneska. Ale ve finále je to vlastně všechno hrozně krásný, protože upřímnější a zajímavější knihu, než svůj vlastní deník, stejně nikdy číst nebudete.
Někdy to zkuste. Nepotřebujete k tomu luxusní notýsek se zámečkem ani sadu gelovek se třpytkami. Mám zápisky i na účtenkách z kaváren nebo v poznámkách v mobilu. Paradoxně jsou obvykle mnohem upřímnější než ty, co píšu večer v posteli.

Spotlight (2015)

Spotlight, letošní oscarový vítěz v kategorii za nejlepší scénář a film, mě na první pohled vůbec nezaujal. Nalákal mě na něj až šéfredaktor Respektu Erik Tabery, který před časem na svém Facebooku napsal, že se jedná o vůbec nejvěrnější snímek z novinářského prostředí. Jelikož jsem člověk, který investigativní novináře považuje za superhrdiny dnešní doby, jsem si okamžitě naplánovala návštěvu kina.

Snímek amerického režiséra Toma McCarthyho možná na první pohled působí jako nudný životopisný film, kterých je v kinech, zvláště po oscarovém klání, každoročně spousta. První zdání ale klame. Spotlight je  natočený tak neuvěřitelně čistě a realisticky, že má divák místy pocit, že nesleduje film, ale dokument. Citlivá kamera, umírněné civilní projevy herců a zachycení každého detailu z případu dělá ze Spotlightu film, jakých je v kinech pramálo.  Ač ve filmu není ani jedna akční scéna, během které by novináři utíkali před nějakým ozbrojeným gangem a ve schránce nalézali obálky se střelným prachem, napětí mu rozhodně nechybí. Během 129 minut mě ani jednou nenapadlo pohlédnout na hodinky a hltala jsem každou sekundu.

Myslím, že téma sexuálního obtěžování dětí kněžími je stále aktuální, je potřeba o něm mluvit a tvůrci by si zasloužili nějakou cenu už jen za to, že se do něčeho tak kontroverzního a do značné míry tabuizovaného pustili.

Spotlight mě ještě více utvrdil v tom, že investigativní žurnalistika je opravdu mimořádně náročná práce, která má obrovský smysl. Jestli jste byli v únoru stejně jako já překvapeni, že hlavního Oscara nezískal Revenant, běžte do kina. Přesně takhle má podle mě vypadat oscarový film. Suverénně nejlepší americký snímek loňského roku!

Hodnocení: 9/10

Divadlo Na Zábradlí: Hamleti

Snili jste někdy o herecké kariéře? Zajímá vás, jak to vypadá v zákulisí divadla? Pak si rozhodně nenechte ujít jednu z novinek letošní sezóny Divadla Na zábradlí Hamleti.

Mikulášek, Viceníková a Cpin vytvořili neskutečně zábavnou inscenaci na kterou bych vzala každého, kdo se chce zasmát, ale zároveň hledá i něco víc než jen pobavení. Hamleti rozhodně nejsou plochou inscenací bez nějakého hlubšího motivu. Zkrátka ideální představení pro diváka, kterému nevadí v divadle trochu přemýšlet a klasické komedie mu připadají hloupé. Hamleti rozhodně klasičtí nejsou. Místy dokonce nebudete věřit svým očím. Ač se herci nebojí vulgarismů a na jevišti nechybí ani nahota, nic nepůsobí samoúčelně a zbytečně. Neříkám, že jsou Hamleti ideální inscenací na rodinný večer s prarodiči a postaršími tetami. Rozhodně ale nesklouzávají k laciné sprostotě a ve výsledku vulgárně nepůsobí.

Herecký soubor Divadla Na zábradlí opět ukazuje, jak výtečnými herci se může pyšnit. Ač jsem na představení byla už někdy začátkem února, do teď se doma čas od času zasmějeme při vzpomínce na výstup Václava Vašáka, kdy za bouřlivého smíchu publika vysvětloval, jak rychle získat divákovo srdce či na monolog Jany Plodkové v roli zestárlé herečky, jenž se po letech ocitne na jevišti svého bývalého divadla.

Jestli jste Divadlo Na zábradlí ještě nenavštívili, Hamleti jsou k tomu ideální příležitostí!

Hodnocení: 8/10

Já, Olga Hepnarová (2016)

Na film o Olze Hepnarové, poslední popravené ženě v Československu, která v sedmdesátých letech zabila na ulici v Praze nákladním autem osm lidí, jsem se dlouho těšila. Rozhodně se nejedná o jednoduché téma, a tak jsem byla zvědavá, jak se s ním dokážou dva mladí filmaři Tomáš Weinreb a Petr Gazda popasovat. A výsledek je opravdu vysoce nadprůměrný.

Film rozhodně není určen většinovému publiku. Působí, přesně jako sama hlavní hrdinka, kterou ztvárnila mladá polská herečka Michalina Olszańská, neskutečně odtažitě. Na Michalininu chlapeckou chůzi a čtení Olziných dopisů hrůzou nahánějícím hlasem jen tak nezapomenu a nedokážu si představit nikoho, kdo by tak komplikovanou postavu dokázal ztvárnit lépe. Kdyby byl snímek natočen v Hollywoodu, nepochybně by si vysloužila oscarovou nominaci.

Někde jsem četla, že se film snaží čin Olgy Hepnarové nějakým způsobem ospravedlnit. To mi ale rozhodně nepřišlo. Spíš nechává diváka, aby si svůj názor udělal sám. Tvůrci nezabíhali do zbytečných detailů a spíše než fakta zachycují emoce. Monotónní záběry jsou místy tak neskutečně protahované a odtažité, až je to k nevydržení.

Herecké výkony a originální zpracování dělá z Olgy Hepnarové v Čechách vskutku nevídaný film. Vytkla bych mu snad jen na můj vkus až příliš dlouhé a hlavně opakované milostné scény. Proti sexu ve filmech nic nemám a chápu, že tvůrci jím v tomto případě chtěli nějakým způsobem vykreslit osobnost hlavní hrdinky, ale opakovanost na mě občas působila jako snaha udělat film něčím kontroverzním a zajímavým.
Pokud vás podobná témata zajímají, Olgu Hepnarovou si v kinech rozhodně nenechte ujít. Lepší zpracování tak citlivého tématu si totiž ani nedovedu představit.

Hodnocení: 8/10

Úvodem

Už odmala ráda píšu - bez zápisu do deníku těžko usínám a dokonce jsem několik let blogovala. Nikdy jsem ale neměla téma, kterému by se dalo věnovat dlouhodobě a nikdy jsem u blogu nevydržela dlouho.
Poslední dva roky se hodně zajímám o kulturu. Ráda čtu, chodím do kina, ale hlavně neustále sháním lístky do pražských divadel. Než se rozhodnu navštívit nějaké představení, obvykle předtím hledám reference na internetu. Vzhledem k tomu, že jsem studentkou gymnázia, mě více než názor profesionálních kritiků zajímá názor lidí mého věku. Žádné takové weby nebo blogy ale neexistují.
Na internetu najdeme spoustu blogů o knížkách, ale divadlu se nevěnuje prakticky nikdo. Když už přece jen nějaký takový blog existuje, píše ho většinou člověk, který je mi věkově velmi vzdálený. Já se ale domnívám, že neexistuje hezčí zážitek než je návštěva divadla a ráda bych mladým lidem ukázala, že si pod pojmem divadelní představení už dávno nemusejí představovat strojené inscenace Shakespeara a Čechova v dobových kostýmech, trvající tři a půl hodiny.

Občas slýchám, že se na svůj věk chovám zvláštně. Řadě mých vrstevníků přijde divné, že si dobrovolně otevřu knížku od Dostojevského, nechodím se do kina najíst a vyřídit maily na mobilu, místo do hospody raději zajdu do divadla a ráda si nad skleničkou s Flat White přečtu Respekt (což neznamená, že jsem nějaký podivný intelektuál, který nikdy nejde s kamarády ven, jak si spousta lidí myslí). Znám spoustu mladých lidí, kteří to mají úplně stejně. Pořád se ale setkávám s lidmi, kteří si myslí, že když je vám -náct, pravděpodobně jste úplně pitomí a večery trávíte poflakováním na lavičkách v parku. Přijde mi to jako neskutečné klišé z béčkových amerických komedií a absolutně nesnáším, když si někdo myslí, že "tomu přece nemůžu nikdy rozumět". To, že je vám sedmnáct neznamená, že vám musí být vše okolo jedno.

Můj blog nepochybně nikdy nebude moci konkurovat food nebo lifestyle blogům, ale kdyby motivoval byť jen jednoho mladého člověka k návštěvě divadla, kina nebo otevření nějaké zajímavé knížky, budu vědět, že má moje psaní smysl.