Kinotip: Fantastická zvířata a kde je najít

Fantastická zvířata a kde je najít jsou pro mě rozhodně nejočekávanějším filmem letošního roku, na který jsem se těšila jako malá holka. O to víc jsem tvůrcům vděčná, že mě film ani trochu nezklamal a už se nemůžu dočkat dalšího pokračování.
Ač u fantasy trpím, svět Harryho Pottera mi vždycky vykouzlí úsměv na rtech. Je to pro mě návrat do dětství. Najednou jsem zase malá holka, která je neskutečné pyšná, ze zvládla sama přečíst "opravdickou" knihu. Najednou se mi zase vybaví ten moment, kdy jsem se slzami v očích odcházela z kina z posledního dílu. Ne proto, ze by mě snad rozbrečel závěr filmu, ale proto, že jsem byla smutná z toho, že se do kouzelnického světa už nikdy nevrátím. Proto jsem moc ráda, že Rowlingová tuto kapitolu znovu otevřela bez toho, aniž by se neustále vracela k Harrymu. Scénář ke hře Harry Potter a Prokleté dítě mě totiž příliš neoslovil,  a tak mě opravdu potěšilo, že tvůrci přišli s novým hrdinou. Kouzelníka Mloka v podání Eddieho Redmayna totiž nelze nemilovat a lepšího představitele byste hledali jen stěží.
Film i přes dvouhodinovou délku rozhodně nenudí a na své si přijdou i diváci, kteří se s Harrym Potterem nikdy nesetkali.

Fantastická zvířata dokazují, že rozhodně nejde o projekt ve stylu "vyždímáme z Harryho co nejvíc", ale o další skvělý film z kouzelnického prostředí. Pětidílné pokračování možná vypadá na první pohled děsivě, ale já zkrátka Rowlingové věřím a doufám, že má vše promyšlené tak dobře, jako měla Harryho.

Hodnocení: 9/10

Díky, že můžem! 17.11.2016

17.11. mám hrozně ráda. Vždycky s mamkou vyrazíme do centra Prahy, abychom si připomněly, že svoboda je zkrátka nejvíc a nepropadaly "blbým náladám" ve stylu: "Všechno tu stojí za h..."

Události letošního podzimu vedly k tomu, že jsem účast na některé z upomínkových akcí považovala doslova za svou občanskou povinnost. Nechci sem tahat politiku, ale Miloš Zeman patří podle mě spíše do blázince než na Hrad, protože toho za poslední měsíc stihl "plácnout" tolik, že by to normální zdravý člověk nestihl za celý život.

Podzimní seriálová nadílka

Nejsem příliš seriálový člověk. Nikdy jsem neviděla žádný díl Game of Thrones, nechápu kamarády, kteří tráví noci sledování 12598. epizody 176914822. řady svého oblíbeného seriálů a již skoro dva roky netrpělivě čekám na dalšího třídílného Sherlocka, do kterého jsem se před lety úplně zbláznila. Sem tam se sice do nějakého seriálu krátkodobě zamiluji, obvykle mě to ale opadne po první pěti dílech. Berte proto prosím seriálové tipy s rezervou a napište mi, na co rádi koukáte vy. Třeba se ze mě ještě stane seriálový maniak.

Pustina
Dlouho očekávaná novinka HBO je snad ještě lepší než jsem čekala. Konečně výpravný, napínavý seriál na světové úrovni. Pokud fandíte severským detektivkám a temným krimi, do Pustiny se doslova zažere od první minuty. Výborné herecké obsazení, krásná kamera...Štěpán Hulík po Hořícím keři opět dokazuje, že patří mezi nejnadějnější české scénáristy.

Kosmo
Ohledně Kosma jsem byla lehce skeptická. Sitcom, ještě navíc v kombinaci s politickou satirou, totiž může dopadnou všelijak. U prvního dílu jsem byla zklamaná, u druhého jsem se nepřestávala smát - tolik skvělých narážek během několika málo minut dokazuje, že ČT rozhodně umí i něco jiného než podivně korektní seriály, u kterých divák usíná po pěti minutách.

Semestr
Zajímavý koncept, který po prvním dílu nevypadá vůbec špatně. S babičkou se na Semestr asi dívat nebudete, protože dost pochybuji, že zběsilé tempo Skypu a Facebooku bude jen s těží stíhat někdo, kdo se nepohybuje v prostředí sociálních sítí. Jsem zvědavá, zda se tvůrcům povede vytvořit zajímavou zápletku pouze prostřednictvím sdílení počítačových obrazovek a nebo zůstanou pouze u dobrého nápadu.

Já, Mattoni
Páteční šílenost České televize. Pokud chcete rychle usnou a bezvýsledně jste zkoušeli rohypnol, dvojku červeného i heřmánkový čaj, zkuste Mattoniho, nepochybně zabere. Vydržela jsem koukat zhruba první tři díly, pak jsem to vzdala. Musím říct, že jsem čekala minimálně kvalitní dobové provedení, ale ani z něj nejsem nějak nadšená. Hlavní hrdina je navíc tak děsně nesympatická postava, že budete během nedělního nákupu hodně váhat, zda nekoupit nějakou jinou minerálku.

Trabantem z Austrálie do Asie
Těžko byste hledali většího cvoka než Dana Přibáně. Pokud jste viděli Trabantem do posledního dechu, budete ze seriálové verze nadšení. Není lepší lék na špatnou náladu než parta bláznů, jenž v každém díle překonávají zdánlivě nepřekonatelné.

Negativně - pozitivní "vítej říjne" článek

Už je tady říjen. Září bylo hrozně hektické, marně jsem se snažila skloubit svůj rozvrh s koníčky a do postele ulehala po půlnoci. Jsem hrozný nervák a začátek roku je pro mě vždycky přímo pekelný. Jsem ze všech povinností vystresovaná, špatně spím....zkrátka mi trvá pár týdnů uspořádat si svůj život a vrátit se po těch úžasných dvou měsících zpět do reality. 

Tohle září pro mě bylo asi zatím nejtěžší. Jsem ve třeťáku na gymplu a pomalu začínám mít alespoň zdánlivou představu o tom, co bych chtěla v budoucnu dělat. Nechci to nějak konkretizovat, protože je tohle všechno zatím hrozně daleko, ale dala jsem si cíl, který bude těžký a budu mu muset leccos obětovat. Na druhou stranu se na tuhle cestu tak trochu i těším, protože to bude velká výzva a jestli se mi povede uskutečnit, budu na sebe moci být opravdu pyšná.

Během září jsem nestíhala absolutně nic a ne jedenkrát jsem usínala s pláčem a pocitem, že to celé nemůžu zvládnout. Pokud jde o školu, jsem velký perfekcionista a jakýkoli neúspěch považuji za velké selhání, které si jsem schopna hrozně dlouho vyčítat. Na druhou stranu mám i spoustu koníčků, kterých se nechci vzdát, protože člověk nemůže žít jenom povinnostmi. Je mi velmi líto, když za týden nestihnu přečíst ani jednu kapitolu knížky, ale občas bývám tak unavená, že po půl stránce usínám. Moc ráda trávím večery v divadle, ale ve všední den je to vždycky na úkor nějakých jiných povinností. Na druhou stranu to jsou věci, pro které stojí za to něco obětovat, jelikož můj život neskutečně obohacují. Po tomhle týdnu, který byl úplně šílený, mám ale konečně pocit, že se mi tak nějak povedlo najít klíč k tomu, abych alespoň částečně stíhala všechno, co chci.

Nechci, aby tento článek působil jako jedna velká stížnost, protože všechny tyto problémy nepochybně  zažíváte také. Většina lidí občas nestíhá a je to úplně normální, proto se nestresujte a užijte si říjen, jak jen to jen jde.

V říjnu se těším na:

- Stardance, protože ji sleduji od první série a pokaždé se na ni hrozně těším. Miluji sobotní večery, kdy se všichni sejdeme u televize a diskutujeme nad výkony soutěžících.

- podzimní prázdniny, které letos budu mít devítidenní a snad se během nich stihnu podívat nejen do mého milovaného Českého Krumlova, kam v půlce října pravidelně jezdím s mamkou, ale i na kratší zahraniční dovolenou.

- večery s knížkou, hrnkem čaje a teplou dekou.

- dýňové polévky, dýňové koláče, dýňové chipsy....miluju dýně a od záři do prosince je dávám úplně do všeho.

- podzimní procházky se psem mezi barevnými listy.

- víkendové večery, kdy si s mámou připravíme něco dobrého a válime se v chlupatých položkách u dobrého filmu.

- kino, kino, kino....protože co jiného dělat, když o víkendu prší.

- fakt, že už zbývá pouze devět měsíců do konce školního roku (a jedenáct do začátku dalšího, abychom nebyli tak optimističtí).

Krásný podzim!

Divadlo Ungelt: Smrt a dívka

Když milujete Případy 1. oddělení a jste žena, musíte milovat i Petra Stacha v roli kapitána Anděla. Přesně takhle jsme se s mamkou dostaly na představení Smrt a dívka do Divadla Ungelt.

Ariel Dorfman zažil Pinochetův převrat v Chile. Ve své hře Smrt a dívka, jejíž název je inspirován stejnojmennou Schubertovou skladbou, vypráví příběh mladé ženy, jenž v hostovi svého manžela, významného politika, pozná svého trýznitele z výslechů během boje proti Pinochetova režimu. Výslechů, na které se několik let snažila zapomenout, a které ji připravily o štěstí i naději na rodinný život. Zatímco ona se chce za každou cenu pomstít, její manžel kolísá mezi demokratickým přesvědčením, že každý má právo na spravedlivý soud, ať udělal cokoli, strachem o svou politickou kariéru a pochopením své ženy, která všechno tohle absolvovala z lásky k němu.

Dívka a smrt je asi vůbec nejnepříjemnějším a tématicky nejodpudivějším představením, které jsem kdy viděla. Hodina a půl ve vás zanechá pocit podivné prázdnoty a hrůzy z toho, že se něco podobného někde děje i dnes. Nebudete se smát, dialogy postav vám budou nepříjemné, ale odejdete s velmi silným divadelním zážitkem, který je ještě umocněn komorní atmosférou Ungeltu. Lucie Štěpánková, Tomáš Dastlík i Petr Stach jsou ve svých, nepochybně extrémně náročných rolích, vynikající.

Smrt a dívka je drsná, ale výborná hra, jakých je na pražských divadelních scénách málo. Na kráse ji lehce ubírá snad jen, vzhledem k délce, zbytečná přestávka, která diváka vytrhne z husí kůži nahánějící atmosféry. Jinak je inscenace Jiřího Svobody ideální příležitostí k návštěvě divadla Ungelt - jeho sklepní prostory s malým barem přeplněným židlemi nejrůznějších osobnosti, včetně otáčivého křesla Miloše Kopeckého, dýchají atmosférou, jakou nemé žádné jiné divadlo.

Hodnocení: 9/10

Jak jsem se zamilovala do Kmotra

Na otázku, jaká je má nejoblíbenější knížka, jsem nikdy moc neuměla odpovědět. Byly doby, kdy jsem byla šíleně zamilovaná do všeho od Jane Austenové, později jsem neustále listovala knížkami od F.S.Fitzgeralda, jehož Něžná je noc je pro mě stále absolutní "srdcovka". Taky jsem zbožňovala McEwanovo Pokání či Steinbeckovo Na východ od ráje a samozřejmě nedám dopustit na Harryho Pottera, protože mi čtení téhle série úplně změnilo život. Letos o prázdninách jsem objevila nového favorita. Po dlouhé době jsem našla knížku, kterou jsem ihned po přečtení nepřečetla úplně od znova jenom proto, že mám v knihově kupu nepřečtených knih. Knížku, kterou si od přečtení neustále prohlížím a opečovávám. Troufám si říct, že Puzův Kmotr zůstane na prvním místě ještě hodně dlouho.

Na začátku července jsem byla na dva týdny na Sicílii. Itálii bezmezně miluji a při každé návštěvě tak trochu sním o tom, že se tam třeba jednou přestěhuji. Na Sicílii byste jen těžko hledali turistický obchůdek bez magnetku, trička či zapalovače s motivem Coppolova filmového Kmotra. Jelikož nám film doporučila i moc milá průvodkyně na lodním výletě, která nemohla pochopit, že jsme tenhle filmový klenot neviděli, okamžitě jsem sehnala všechny tři díly a doma vyhrabala Puzův román, který jsem si chtěla přečíst ještě předtím než si pustím film. Čekala jsem starou, nezáživnou, rozvláčnou knihu a nikdy bych neřekla, jak moc mě příběh Vita Corleona a jeho rodiny dostane. Tři dny jsem chodila s knížkou v podpaží, na letišti na Rhodosu o půlnoci četla ve stoje při čekání na odbavení a nebyla schopná myslet na cokoli jiného. Hltala jsem každou stránku, každou kapitolu a knihu odkládala s pocitem smutku, že už jsem na konci. Po dlouhé době jsem narazila na knihu, z níž jsem si zapamatovala věty a jejíž konec mě dokonale uspokojil (jsem typ člověka, který si hned na začátku čtení vymyslí svůj vlastní konec a pak je naštvaný na autora, že knihu ukončil úplně jinak). Po dlouhé době mám pocit, že jsem objevila nadčasovou knihu, která nenudí a je stále velmi čtivá a aktuální.

zdroj: http://quotesgram.com/the-godfather-don-corleone-quotes/

Moje kulturní léto aneb po pár měsících zase zpět

Blížící se podzim ve mně vyvolává potřebu zase začít psát. V létě na blog vůbec nebyl čas, tedy respektive vůbec nebyl čas na sezení u počítače a psaní článků. Na druhou stranu jsem kromě cestování (doma jsem byla všehovšudy asi týden) stihla vidět spoustu filmu a přečíst mnoho zajímavých knih. Následující článek tedy berte spíše jako shrnutí toho, co ze světa knih a filmu mě během léta zaujalo a odstartování nové "blogovací" sezóny po několikaměsíční pauze.

Hned na začátku prázdnin jsem se konečně dostala do filmových Varů, kam jsem se chtěla dlouho podívat, ale nikdy to nějak nevyšlo. Festivalovou atmosféru jsem si užila naplno a určitě pojedu i příští rok. Být na miste, které žije filmem, je zkrátka úžasné. Lístky se sháněly blbě a můj pečlivě vypracovaný program z domova byl nakonec úplně zbytečný, protože nákupy lístků probíhaly ve stylu: "Na něco na zítra ještě máte?" Nakonec jsme viděli poetickou Krásnou a ztracenou, Polednici, Malé muže, skvělého brazilského Aquariuse, na můj vkus příšernou Domovinu a výborný starý film Rocco a jeho bratři, který byl výborným zakončením téhle úžasné filmové akce. P.S. Karlovarská kolonáda je asi jediné místo na světe, kde můžete potkat svého dějepisáře, Leoše Mareše i Ovčáčka.

Ve službách zla (Robert Galbraith)

Styl J.K. Rowlingové je mi hrozně blízký a každou její knížku přelouskám za pár dní. Na Harrym Potterovi jsem vyrostla a dodnes na ty chvíle s knížkami a filmy s láskou vzpomínám, protože pochybuji, že ještě někdy bude v nějaké knižní sérii tak zažraná. Harry Potter prostě nebyl jen malý kouzelník s knížky, ale životní styl. Po Harrym přišlo Prázdné místo a já byla zklamaná. I když jsem knížku přečetla jedním dechem, příběh se mi moc nelíbil. A pak jsem zjistila, že se pod pseudonymem Robert Galbraith skrývá spisovatelka mého dětství a okamžitě koupila Volání kukačky. Cormorana Strika a jeho asistentku Robin jsem si zamilovala po pár kapitolách a každý rok nadšeně očekávám, kdy vyjde další díl. Po podivné brutální vraždě neúspěšného spisovatele v Hedvábníkovi přišla Rowlingová s ještě drsnějším tématem. Robin jednoho dne do kanceláře přijde ženská noha a Cormoranovi je jasné, že se mu nebezpečný psychopat, který vraždí ve stylu Jacka Rozparovače, snaží za něco pomstít....

Svět knihy 2016

Knižní veletrh Svět knihy v pražských Holešovicích už je pro mě každoroční tradicí, na kterou se vždy neskutečně těším. Nevím, jestli je to tím, že je tam vždycky neskutečně milá atmosféra a odcházím s plnými taškami knížek, které jsem vlastně vůbec nechtěla, a nebo tím, že se jedná o předzvěst léta, protože půlka května znamená, že za chvíli přijde léto a prázdniny (tj. jedna knížka na tři dny). Zkrátka a dobře si už nedovedu představit, že bych veletrh vynechala. Loni i předloni jsem se na něj dokonce doslova dokulhala s puchýři pod nehty, protože jsem den předtím šla pětatřiceti kilometrovou trasu Pochodu Praha Prčice (to jen abyste věděli, jak moc se na nákup knížek vždycky těším :).

Zatímco loni jsem odcházela snad akorát se Zmizelou a nakupovala především mamka, letos jsem si knížek odnesla docela dost. Na veletrhu jsem byla několikrát v neděli dopoledne či ve čtvrtek odpoledné, protože v sobotu bývají haly nejvíce narvané, ale letos jsem si chtěla odnést podpis Martina Hilského, který mě na podzim doslova uchvátil svou přednáškou o Othellovi v rámci Týdne vědy a technik AV ČR. Na veletrh jsem dorazila okolo desáté hodiny a i přesto, že u pokladen už byly fronty na vstupenky, to nebylo tak strašné. Prošla jsem všechny stánky, nakoupila knížky a dala si výborné kafe a chleba ve stánku Kavárny muzeum (na veletrhu byli už loni a jejich chlebíky rozhodně stojí za vyzkoušení). 

Svět knihy 2016 mě rozhodně nezklamal a příští rok vyrazím zase. Nejen proto, že některé knížky lze koupit s výraznou slevou, ale hlavně proto, že atmosféra je prostě skvělá. Svět knihy už zkrátka ke květnu tak nějak patří. Jestli jste na něm nikdy nebyli, šanci máte ještě zítra dopoledne.

A co jsem si letos odnesla? Shakespearovy Sonety v anglicko - českém vydání, Dívku ve vlaku (jsem zvědavá, jestli to je opravdu druhá Zmizelá), životopis Vivienne Westwoodové, Útěk z tábora 14, po kterém jsem pokukovala strašně dlouho a novou knížku Anthonyho Doerra Zeď vzpomínek. 

Boj (2015)

Prvomájové odpoledne jsem strávila v mém oblíbeném Světozoru. Tentokrát jsem zhlédla Boj - dánský válečný film a jednoho z letošních kandidátů na Oscara za cizojazyčný film.

Na začátku bych zmínila, že ač se považuji za celkem otrlého diváka a obvykle nemám problém s tím, že bych na filmovém plátně něco "nevydýchala", strašně mi vadí záběry z válek. Představa pobytu v neprůstřelné vestě v ostřelovaném pásmu, na které padají granáty, mě vždycky neuvěřitelně děsila a války považuji za to nejhorší, k čemu může na světě dojít. Právě z toho důvodu jsem po zhlédnutí traileru hodně váhala, zda do kina jít či ne, ale zvědavost nakonec zvítězila. A udělala jsem dobře, protože Boj je rozhodně jeden z nejlepších filmů poslední doby. (Já vím, že všechno poslední dobou chválím, ale prostě mám nějaké štěstí na samé dobré filmy.)

Film je de facto rozdělen na dvě čísti. V první se ocitnete uprostřed války v Afghánistánu, druhá se odehrává především v soudní síni. Zatímco hlavní hrdina Clause bojuje ve válce, jeho žena se doma snaží vychovávat tři děti a fungovat jako normální rodina. Clause je ale díky špatnému rozhodnutí během jedné z operací poslán domů a postaven před soud za válečný zločin.

Film je opravdu perfektně natočený. Kamera postavy sleduje velmi přirozeně, což spolu s jemným hereckým projevem hlavních představitelů působí maximálně věrohodně. Boj vás donutí přemýšlet nad tím, do jaké míry je angažovanost cizích vojáků v Afgánistánu správná a jestli lze vůbec nějak racionálně a objektivně posoudit chování člověka ve válce, když jste sami nic takového neprožili. Jestli nevíte, co s volným večerem, Boj si rozhodně nenechejte ujít.

Hodnocení: 9/10

P.S. Jestli vás odrazuje představa dvouhodinového filmu v jazyce, který absolutně neovládáte, nebojte se. Film je dobře otitulkovaný a pokud navíc ovládáte angličtinu a němčinu, dokonce budete i něčemu rozumět.

Divadlo v Dlouhé: Oblomov

Divadlo v Dlouhé si na březen přichystalo premiéru Gončarovova Oblomova. V hlavní roli s Martinem Isteníkem, který před nedávnem získal cenu Thálie za roli Čičikova v Mrtvých duších v Městském divadle Brno.

Zdroj: www. divadlovdlouhe.cz

Na Oblomova jsem byla hodně zvědavá už jen proto, že jsem na něj četla samé pozitivní ohlasy .Rozhodně nejsem zklamaná, ale znovu bych inscenaci vidět nemusela. Myslím , že za mé rozporuplné pocity může ale spíš námět než samotná inscenace.Gončarovova klasika mi není úplně blízká a děj se mi, zvláště v druhé půlce, kdy se několikrát opakuje situace, ve které Olga dává Oblomovi poslední šanci, celkem vlekl. Je pravda, že v každém z nás je asi kousek Oblomova, ale celkově jsem čekala tak trochu více. Na druhou stranu Martin Isteník v titulní roli opravdu vyniká. Emoce z něj doslova srší a těžko bych si dovedla představit lepšího představitele něž jakým je Isteník. Pochvalu si určitě zaslouží i celkové aranžmá inscenace. Líbí se mi, že režisérka Burešová se nesnažila o přílišnou modernizaci. Hře ale ani přesto nechybí nápad. Třeba scéna, ve které se Oblomov vydává se svým přítelem Štolcem do společnosti, byla opravdu působivá. Zajímavé je pak zapojení herců do více rolí a "sborové" výstupy. Velmi citlivě se zde pracuje i s hudbou.
Ač bych na Oblomova určitě nešla znovu, myslím, že se s ním Divadlo v Dlouhé "popralo"jak nejlépe mohlo. Hra je zajímavá, vtipná, ale na druhou stranu si stále zachovává klasický ráz. Pokud jste Oblomova nečetli, inscenace je určitě ideální příležitostí, jak se s ním "bezbolestně" seznámit.

Hodnocení: 7/10

Kolonie (2015)

Během Febiofestu měl premiéru i nejnovější snímek německého oscarového režiséra Floriana Gallenbergera Kolonie. Režisér čerpal ze skutečných událostí, které se odehrávaly v 70. letech v Chile. V této době byli odpůrci režimu generála Pinocheta odváženi do Kolonie Dignidad, kde byli následně drasticky mučeni. V sektě, kterou vedl bývalý nacistický lékař Paul Schäfer, docházelo mimo jiné i k týrání a zneužívání dětí. Děsivé není jen to, že o mučení politických vězňů vědělo i německé velvyslanectví, ale i fakt, že Schäfer byl odsouzen až v roce 2006.

Kolonie vypráví na pozadí skutečných událostí smyšlený příběh letušky Leny, jejíž přítel Daniel v Chile podporuje levicového prezidenta Allendeho. Když dojde k násilnému převratu, je Daniel odvezen do Kolonie Dignidad a  mučen. Ač situace vypadá zcela beznadějně, Lena se rozhodne získat Daniela zpět za každou cenu, a tak do Schäferovy sekty vstupuje dobrovolně.

Kolonie není klasickým historickým snímkem. Pokud očekáváte přesné  realistické drama na pomezí dokumentu, na film raději nechoďte. Pokud ale máte rádi napínavé thrillery, Kolonie vás bude bavit. Skoro dvouhodinový film je totiž každou minutu napínavější a napínavější a diváka skoro nenechá vydechnout. Ač se nejedná o skutečný příběh a spousta scén není stoprocentně uvěřitelných (občas je ve filmu zkrátka moc náhod najednou), fungování sekty ukazuje velmi detailně, aniž by ale sklouzával k nadměrné brutalitě, jak je tomu u řady podobných snímků zvykem. Hlavní hrdinové v podání Emmy Watson a Daniela Brühla jsou velmi sympatičtí a zamilovaný pár, ochotný překonat všechny překážky, hrají uvěřitelně, což nutí diváka držet jim palce až do posledního záběru.

Jsou světla, která nevidíme (Anthony Doerr)

Kniha Jsou světla, která nevidíme amerického spisovatele Anthonyho Doerra u nás vyšla už někdy na podzim. I přesto, že jsem ji četla zhruba v půlce října, mi nedá se o ní nezmínit. Je totiž opravdu fantastická a patří mezi málo knih, u kterých lituji, že jsem je četla, protože už si je nikdy nebudu moci přečíst znovu poprvé. Když jsem o knize slyšela poprvé, příběh mě příliš nezaujal, ale říkala jsem si, že bych knížce, která v roce 2015 získal Pulitzerovu cenu, měla dát šanci.

Autor čtenáři paralelně vypráví dva příběhy. Hrdinkou prvního z nich je Marie - Laure, která žije se svým otcem v Paříži a je od šesti let slepá. Hrdinou druhého příběhu je malý německý sirotek Werner. Ač má čtenář pocit, že příběh slepé Pařížanky nemůže mít s příběhem německého kluka nic společného, autor je v posledních kapitolách přímo fantasticky spojí.

Anthonymu Doerrovi se podařilo vytvořit úžasný příběh, na jaký čtenář, v aktuálně vydávaných knihách, narazí jen málokdy. Postavy a jejich příběhy jsou tak neskutečně dobře a pečlivě napsané, že místy nemůžete uvěřit, že nejsou skuteční.  Ač má kniha přes pět set stran, přečetla jsem ji asi za tři dny, protože se od ní prostě nedá odtrhnout. Garantuji vám, že jakmile se začtete do prvních pár kapitol, nebudete žít ničím jiným, dokud nebudete na poslední stránce. A pak se pravděpodobně tak jako já skoro rozpláčete a další tři dny budete přemýšlet nad tím, kde se v lidech vzalo tolik síly, že dokázali přežít utrpení ve válkách.

" Šestkrát do týdne ji ráno budil před svítáním a ona zvedla ruce do vzduchu, aby ji mohl obléknout. Punčochy, šaty, svetřík. Když byl čas, snažil se, aby si sama zavázala tkaničky. Pak si spolu v kuchyni vypili šálek kávy - horké, silné a s takovým množstvím cukru, kolik jen chtěla."

P.S. Ač jsou Marie - Laure a Werner úžasné postavy, pro mě byl nejuvěřitelnějším a nejzajímavějším charakterem Wernerův spolužák a pozdější kolega Volkheimer. Bylo by těžké vysvětlit proč, ale věřím, že to pochopíte, jakmile si knihu přečtete sami.

Sentimentální vzpomínání na mládí aneb proč si psát deník

Už odmala hrozně ráda píšu. Zatímco všichni moji spolužáci měli a stále mají ze slohovek osypky, já z nich mívám radost  (i když se samozřejmě tvářím, že ne). Nikdy jsem nesnila o práci novinářky nebo spisovatelky, ale vždycky mě hrozně bavilo psát, co zrovna dělám.
Pamatuji si, jak jsme si s holkama na základce kupovaly  doplňovací deníčky s růžovými deskami, zámečkem (aby se někdo náhodou nedozvěděl, že se mi líbí Tomáš víc než Pavel) a nechutně pastelovými stránkami. Vždycky jsem si tenhle deníček na mámě vyprosila v pátek v supermarketu, přes víkend vyplnila všechny kolonky o klucích, domácích mazlíčcích a oblíbených barvách a v pondělí ho hodila na dno šuplíku. Občas si je doma prohlížím. Zápisky jsou samozřejmě děsný, ale když se mi vybaví všechny vzpomínky, jsem schopná se nad těmi růžovými samolepkami s kočičkami klidně i rozbrečet.
Pak jsem si jednou k narozeninám přála opravdový deník. Byl na něm medvídek a samozřejmě nechyběl zámeček (přestala jsem ho zamykat asi po měsíci, kdy mi došlo, že máma opravdu nebude v noci prohrabávat noční stolek, aby zjistila, jak moc mě trápí ta trojka z násobilky). Tenkrát jsem do něj psala asi rok a dokonce jsem se k němu opakovaně vracela i později. Nakonec ale zůstal nedopsaný.
A pak přišlo takové temné období. Teda alespoň pokud jde o psaní. Občas jsem něco psala do různých bloků, pak jsem psala blog o psech a nakonec jsem se vrátila ke klasickému deníku. Píšu ho v kuse už tři roky. Ne každý den, ale prostě jenom když mám náladu. Je to taková směska pubertálních nálad, skuhrání nad světem a výčtu denních aktivit. Všechny deníky mám vystavené na poličce a často se k nim vracím... a pak vzpomínám. Na to, jak jsem byla v Las Vegas (kdybych si to občas nepřečetla, myslela bych si, že to byl jen sen), jak jsem se strašně zamilovala do X, jak jsem se ve Vídni cpala řízkem, v Barceloně paellou a jak jsem byla ve stresu z testů z fyziky....prostě takový výčet obyčejných situací, které by každému čtenáři musely připadat hrozně nepodstatné, ale mě dělají tím, kým jsem. Díky deníku vím, co jsem dělala před rokem ten samý den a taky to, že když jsem přežila ten minulý průšvih, pravděpodobně přežiji i tenhle. Vždycky si říkám, že jestli to vydržím dlouho, budu si moci v důchodu procházet všechny vzpomínky, žádný Alzheimer mě nezaskočí a navíc ušetřím za Chvilku pro tebe a sudoku. Budu s tím otravovat vnoučata a uklidňovat je, že ještě přijde několik dalších Petrů, Pavlů a Kateřin a, že to, že se Markovi líbí Veronika , není zas tak velký problém, aby se to nedalo přežít.
Život s deníkem je vlastně hrozně vtipný. Ve dvanácti se člověk směje, jak naivní byl v devíti a v šestnácti, jak ve dvanácti. Za několik let se budu smát tomu, jak naivní jsem byla dneska. Ale ve finále je to vlastně všechno hrozně krásný, protože upřímnější a zajímavější knihu, než svůj vlastní deník, stejně nikdy číst nebudete.
Někdy to zkuste. Nepotřebujete k tomu luxusní notýsek se zámečkem ani sadu gelovek se třpytkami. Mám zápisky i na účtenkách z kaváren nebo v poznámkách v mobilu. Paradoxně jsou obvykle mnohem upřímnější než ty, co píšu večer v posteli.

Spotlight (2015)

Spotlight, letošní oscarový vítěz v kategorii za nejlepší scénář a film, mě na první pohled vůbec nezaujal. Nalákal mě na něj až šéfredaktor Respektu Erik Tabery, který před časem na svém Facebooku napsal, že se jedná o vůbec nejvěrnější snímek z novinářského prostředí. Jelikož jsem člověk, který investigativní novináře považuje za superhrdiny dnešní doby, jsem si okamžitě naplánovala návštěvu kina.

Snímek amerického režiséra Toma McCarthyho možná na první pohled působí jako nudný životopisný film, kterých je v kinech, zvláště po oscarovém klání, každoročně spousta. První zdání ale klame. Spotlight je  natočený tak neuvěřitelně čistě a realisticky, že má divák místy pocit, že nesleduje film, ale dokument. Citlivá kamera, umírněné civilní projevy herců a zachycení každého detailu z případu dělá ze Spotlightu film, jakých je v kinech pramálo.  Ač ve filmu není ani jedna akční scéna, během které by novináři utíkali před nějakým ozbrojeným gangem a ve schránce nalézali obálky se střelným prachem, napětí mu rozhodně nechybí. Během 129 minut mě ani jednou nenapadlo pohlédnout na hodinky a hltala jsem každou sekundu.

Myslím, že téma sexuálního obtěžování dětí kněžími je stále aktuální, je potřeba o něm mluvit a tvůrci by si zasloužili nějakou cenu už jen za to, že se do něčeho tak kontroverzního a do značné míry tabuizovaného pustili.

Spotlight mě ještě více utvrdil v tom, že investigativní žurnalistika je opravdu mimořádně náročná práce, která má obrovský smysl. Jestli jste byli v únoru stejně jako já překvapeni, že hlavního Oscara nezískal Revenant, běžte do kina. Přesně takhle má podle mě vypadat oscarový film. Suverénně nejlepší americký snímek loňského roku!

Hodnocení: 9/10

Divadlo Na Zábradlí: Hamleti

Snili jste někdy o herecké kariéře? Zajímá vás, jak to vypadá v zákulisí divadla? Pak si rozhodně nenechte ujít jednu z novinek letošní sezóny Divadla Na zábradlí Hamleti.

Mikulášek, Viceníková a Cpin vytvořili neskutečně zábavnou inscenaci na kterou bych vzala každého, kdo se chce zasmát, ale zároveň hledá i něco víc než jen pobavení. Hamleti rozhodně nejsou plochou inscenací bez nějakého hlubšího motivu. Zkrátka ideální představení pro diváka, kterému nevadí v divadle trochu přemýšlet a klasické komedie mu připadají hloupé. Hamleti rozhodně klasičtí nejsou. Místy dokonce nebudete věřit svým očím. Ač se herci nebojí vulgarismů a na jevišti nechybí ani nahota, nic nepůsobí samoúčelně a zbytečně. Neříkám, že jsou Hamleti ideální inscenací na rodinný večer s prarodiči a postaršími tetami. Rozhodně ale nesklouzávají k laciné sprostotě a ve výsledku vulgárně nepůsobí.

Herecký soubor Divadla Na zábradlí opět ukazuje, jak výtečnými herci se může pyšnit. Ač jsem na představení byla už někdy začátkem února, do teď se doma čas od času zasmějeme při vzpomínce na výstup Václava Vašáka, kdy za bouřlivého smíchu publika vysvětloval, jak rychle získat divákovo srdce či na monolog Jany Plodkové v roli zestárlé herečky, jenž se po letech ocitne na jevišti svého bývalého divadla.

Jestli jste Divadlo Na zábradlí ještě nenavštívili, Hamleti jsou k tomu ideální příležitostí!

Hodnocení: 8/10

Já, Olga Hepnarová (2016)

Na film o Olze Hepnarové, poslední popravené ženě v Československu, která v sedmdesátých letech zabila na ulici v Praze nákladním autem osm lidí, jsem se dlouho těšila. Rozhodně se nejedná o jednoduché téma, a tak jsem byla zvědavá, jak se s ním dokážou dva mladí filmaři Tomáš Weinreb a Petr Gazda popasovat. A výsledek je opravdu vysoce nadprůměrný.

Film rozhodně není určen většinovému publiku. Působí, přesně jako sama hlavní hrdinka, kterou ztvárnila mladá polská herečka Michalina Olszańská, neskutečně odtažitě. Na Michalininu chlapeckou chůzi a čtení Olziných dopisů hrůzou nahánějícím hlasem jen tak nezapomenu a nedokážu si představit nikoho, kdo by tak komplikovanou postavu dokázal ztvárnit lépe. Kdyby byl snímek natočen v Hollywoodu, nepochybně by si vysloužila oscarovou nominaci.

Někde jsem četla, že se film snaží čin Olgy Hepnarové nějakým způsobem ospravedlnit. To mi ale rozhodně nepřišlo. Spíš nechává diváka, aby si svůj názor udělal sám. Tvůrci nezabíhali do zbytečných detailů a spíše než fakta zachycují emoce. Monotónní záběry jsou místy tak neskutečně protahované a odtažité, až je to k nevydržení.

Herecké výkony a originální zpracování dělá z Olgy Hepnarové v Čechách vskutku nevídaný film. Vytkla bych mu snad jen na můj vkus až příliš dlouhé a hlavně opakované milostné scény. Proti sexu ve filmech nic nemám a chápu, že tvůrci jím v tomto případě chtěli nějakým způsobem vykreslit osobnost hlavní hrdinky, ale opakovanost na mě občas působila jako snaha udělat film něčím kontroverzním a zajímavým.
Pokud vás podobná témata zajímají, Olgu Hepnarovou si v kinech rozhodně nenechte ujít. Lepší zpracování tak citlivého tématu si totiž ani nedovedu představit.

Hodnocení: 8/10

Úvodem

Už odmala ráda píšu - bez zápisu do deníku těžko usínám a dokonce jsem několik let blogovala. Nikdy jsem ale neměla téma, kterému by se dalo věnovat dlouhodobě a nikdy jsem u blogu nevydržela dlouho.
Poslední dva roky se hodně zajímám o kulturu. Ráda čtu, chodím do kina, ale hlavně neustále sháním lístky do pražských divadel. Než se rozhodnu navštívit nějaké představení, obvykle předtím hledám reference na internetu. Vzhledem k tomu, že jsem studentkou gymnázia, mě více než názor profesionálních kritiků zajímá názor lidí mého věku. Žádné takové weby nebo blogy ale neexistují.
Na internetu najdeme spoustu blogů o knížkách, ale divadlu se nevěnuje prakticky nikdo. Když už přece jen nějaký takový blog existuje, píše ho většinou člověk, který je mi věkově velmi vzdálený. Já se ale domnívám, že neexistuje hezčí zážitek než je návštěva divadla a ráda bych mladým lidem ukázala, že si pod pojmem divadelní představení už dávno nemusejí představovat strojené inscenace Shakespeara a Čechova v dobových kostýmech, trvající tři a půl hodiny.

Občas slýchám, že se na svůj věk chovám zvláštně. Řadě mých vrstevníků přijde divné, že si dobrovolně otevřu knížku od Dostojevského, nechodím se do kina najíst a vyřídit maily na mobilu, místo do hospody raději zajdu do divadla a ráda si nad skleničkou s Flat White přečtu Respekt (což neznamená, že jsem nějaký podivný intelektuál, který nikdy nejde s kamarády ven, jak si spousta lidí myslí). Znám spoustu mladých lidí, kteří to mají úplně stejně. Pořád se ale setkávám s lidmi, kteří si myslí, že když je vám -náct, pravděpodobně jste úplně pitomí a večery trávíte poflakováním na lavičkách v parku. Přijde mi to jako neskutečné klišé z béčkových amerických komedií a absolutně nesnáším, když si někdo myslí, že "tomu přece nemůžu nikdy rozumět". To, že je vám sedmnáct neznamená, že vám musí být vše okolo jedno.

Můj blog nepochybně nikdy nebude moci konkurovat food nebo lifestyle blogům, ale kdyby motivoval byť jen jednoho mladého člověka k návštěvě divadla, kina nebo otevření nějaké zajímavé knížky, budu vědět, že má moje psaní smysl.